Požehnání nebo prokletí

    O požehnání čteme již na prvních stránkách bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“(Gn 1,27-28). Gn 2,3: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Kniha Geneze, 3.kap. vysvětluje, jak přišlo na svět a k lidem prokletí skrze prokletého ďábla a poslušnost jeho nešeptávání. Trest prokletí dopadá na lidi pro jejich zlé skutky. Gn 4,11 píše o prokletí bratrovraha Kaina. Osobou požehnanou nejen pro sebe je Abrahám, Gn 12,2-3: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tebe proklínají. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Naplnění požehnání je podmíněno přijetím a plněním Boží vůle.                                              

   Evangelista sv. Lukáš, Lk 1,42, zaznamenal slova sv. Alžběty o Panně Marii a jejím Synu Ježíši Kristu: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého.“ Při vjezdu do Jeruzaléma je Ježíš vítán voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“(Mk 11,10). Tato a jiná slova o požehnání slyšíme ve mši svaté, která je největší zdroj Božího požehnání. Poslední, co Pán Ježíš koná na této zemi je žehnání, Lk 24,50-51: „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi.“ Přijetí k  věčnému životu má slova: „Pojďte, požehnaní mého otce...(Mt 25,34) a odmítnutí do pekla má slova: „Pryč ode mne vy prokletí…“(Mt 25,41). Dříve nebo později se pozná přijetí Božího požehnání či jeho odmítnutí a prokletí. Platí slova našich předků: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Přát požehnaný rok, požehnané manželství a rodinu, požehnané vánoce a velikonoce atd. je zcela křesťanské.   

    Bůh dává své požehnání pouze tomu, kdo má nevinné a čisté srdce(žalm 24,4-5), má bázeň před Bohem (žalm 115,13), je zbožný(Sir 11,22), spravedlivý(Přísloví 10,7) a není mstivý a přeje dobré druhým lidem(I Petr 3,9). Chtít např. požehnat hasičský prapor a nechtít jako hasiči plnit podmínky požehnání osob je rozporuplné. S Božím požehnáním má lidská činnost smysl. V žalmu 67 se prosí: „Bože, buď milostiv a žehnej nám.“ Bůh nám chce žehnat skrze kněze, více skrze biskupa a nejvíce skrze papeže. Boží požehnání máme přát i lidem, co pro nás chtějí opak, Lk 6,28: „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ Kniha Numeri má tři kapitoly 22-24 se žádostí o proklínání. Bileám se ptá v Nm 23,8: „Jak mám proklínat, když Hospodin neproklíná?“ Pohanskému králi Balákovi Bileám vysvětluje proč jeho žádost o prokletí nemůže uspět v Nm 23,19-20: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží? Hle dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ 

   Přísloví 26,2 učí, kdy je prokletí neúčinné: „Bezdůvodná kletba nezasáhne.“ Noe proklel svého syna Kenaana, který jej zneuctil(Gn 9,22-25) a Jakub své syny pro vraždění(Gn 49,6). Sirachovec má v 3,16: „Kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina.“ Kdo hněvá matku Církev svými bludy je za ně proklet. I.Vatikánský koncil v konstituce Dei Filius učí: „Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet.“ O bludařích apoštol Pavel napsal v listu Galaťanům 1,9: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ List svatého Pavla, kde je Velepíseň na lásku končí v I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pán, buď proklet. Maran atha!“ List Židům, ve svém závěru, 12,16-17, píše podle Starého zákona o Ezauvi, který nestál o požehnání: „Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva. Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, ale byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.“ 

   Požehnání a prokletí vysvětluje Deuteronomium 11,26-29: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i prokletí: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji a prokletí, když nebudete poslouchat…budeš dávat požehnání na hoře Gerazímu a prokletí na hoře Ébalu.“ Začátek 28.kapitoly Deutoronomia píše jak při požehnání všechno prosperuje a jak skrze prokletí se všechno bortí: na zdraví, na majetku, v manželství a rodině i celém státu. Krajní podobu prokletí má Dt 28,34: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ K nezdaru je odsouzena střední cesta: „Prokletý bych být nechtěl, ale o požehnání moc nestojím.“ Prokletí, ďábel, hřích a peklo patří k sobě tak jako požehnání, Bůh, svatost a nebe. Míra prokletí závisí od závažnosti provinění a za hříchy do nebe volající jako praktikování homosexuality je prokletí největší. 

   Gabriel Amorth, exorcista papežského města Řím, v knize Exorcista vypráví má kapitolu o prokletí: „Už jsme se zmínili o prokletí jako jedné z příčin nevědomého napadení člověka.“ Na prvním místě uvádí černou magii. Dále píše: „Nejčastější a nejtěžší případy, které jsem měl, se týkaly rodičů nebo dědečků proklínajících syny nebo vnuky.“ Na jiném místě: „Rituál ve směrnici č. 20 vybízí exorcistu, aby se zeptal na příčinu přítomnosti démona v těle a zda to závisí na prokletí.“ Josef Miklík v knize Satan na svaté hoře z roku 1932 píše, jak posedlost vznikla z prokletí vlastním otcem u osoby biřmované a co přijímala svátosti. Posedlost vznikla skrze jablko darované rybářem a také se zbláznil a oběsil učitel, který od stejného rybáře koupil rybu. Kniha má nihil obstat A. Stříž, Imprimatur A. Podlaha. 

    Dobrovolně přijatým utrpením na kříži mění Boží Syn kletbu pro lidstvo v možnost být osobně požehnán. Požehnání děje obvykle ve znamení kříže Kristova. Benedictione perpetua benedicat nos Pater aeternus. Amen.