středa 28. prosince 2011

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…
V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.
Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“


Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.
Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:
„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.
Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…
Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.
A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“
V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“
Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.

7 komentářů:

  1. Užitečný článek na užitečné téma. Nicméně musím říci, že absolutně nemohu souhlasit s označováním potracených dětí za mučedníky. Taky si opravdu nemyslím, že by se v jejich případě mohlo mluvit o křtu krve.

    OdpovědětVymazat
  2. Děti zavražděné umělým potratem (nebo v důsledku abortivní „antikoncepce“, jako „nadbytečné“ při umělém oplodnění či při „výzkumu“ s užitím embryonálních kmenových buněk) nejsou až na výjimky mučedníky jak je chápe katolická církev. K mučednictví je třeba, aby dotyčný zemřel pro Krista, z nenávisti vůči katolické víře, kvůli hájení práv a jednoty církve nebo v důsledku držení se křesťanské ctnosti či odmítání hříchu (např. Marie Goretti). Zavražděné nenarozené děti převážně umírají z důvodu sobectví (příp. zbabělosti matky, která ustoupí nátlaku).
    Podobnost s mučedníky zabitými pro víru je tu v tom, že se jedná o nevinné oběti. Rozdílnost však v motivu vraha. Tak jako není mučedníkem ten, kterého loupežný vrah zabije kvůli penězům, tak není mučedníkem dítě, které na přání sobecké matky zabije potratář coby nájemný vrah, aby se matka mohla věnovat kariéře nebo to měla nějak v životě „lepší či snazší“.
    Výjimka podobná betlémským neviňátkům je případ, kdy např. otec zavraždí ženu, se kterou čeká dítě, protože ta nechce potrat, protože se nechce dopustit hříchu, a přitom zemře též jejich nenarozené dítě. A asi také některé děti, které jsou zavražděni při potratu násilně provedených na ženě, která je odmítá, jak se děje zejména v Číně.
    Velká většina potracených dětí nejsou tedy mučedníci, kteří umírají (jako betlémské děti) kvůli Kristu. Umírají sice bez osobního, ale s dědičným hříchem, nepřichází do nebe a pochopitelně, protože jsou bez osobní viny, nekončí v pekle. Tradiční učení, byť formálně asi není dogmatem, o věčném osudu nepokřtěných malých dětí je limbus puerorum, tedy stav jakési přirozené (nikoliv nadpřirozené na rozdíl od nebe) věčné blaženosti. Tvrdit, že všeobecně docházejí spásy, znamená mít za to, že potratáři zalidňují nebe.

    OdpovědětVymazat
  3. Titul "mučedník" má sv. Maxmilián Kolbe, který nabídl svůj život za odsouzeného spoluvězně a ten nebyl odsouzen kvůli křesťanské víře. Sv. Beda Ctihodný titul mučedníka u sv. Jana Křitele zdůvodňuje tím, že Kristus je pravda a protože zemřel pro pravdu, zemřel pro Krista. Je-li Kristus "Život", tak odnímání života se jej týká.

    OdpovědětVymazat
  4. Udělení titulu mučedník není neomylným aktem církevního magisteria. Nezpochybňuji svatost P. Maxmiliána Kolbeho či Edity Stein. Prvý se dostal do koncentráku z nenávisti ke katolické víře a bezprostředně zemřel z lásky k bližnímu. Přesnou historii Edity Stein neznám, dostala se tam asi předně pro svůj židovský původ, ale mohla tu hrát roli její poslušnost vůči řádovým představeným, aby neprchla. Nevím. Oboje jsou pro mne z hlediska označení za mučedníka sporné případy, ale nepotřebuji je pro sebe řešit.
    Co se týče sv. Jana Křtitele, ten byl popraven kvůli Božímu zákonu, když hájil manželství a káral proto jeho porušitele. Jeho mučednictví je nesporné. Odkaz na Krista jako na „Život“ se mi nezdá případným argumentem, neboť to slovo je zde použito ve smyslu analogickém k tělesnému životu. Podobně je Kristus „Pravda“, ale nelze tvrdit, že je mučednictví zemřít za zastávání jakékoli (v přirozené oblasti) pravdy

    OdpovědětVymazat
  5. Komentář M.K. přispěl k tomu, aby titul "mučedníci umělých potratů" byl chápán jako osobní názor. Titul "mučedník" přiřknutý při svatořečení(viz předchozí komentáře) nemíním zpochybňovat a zajímalo by mne o jaké důvody se opírá jeho odmítání. V případě usmrcení dítětě potratem se jedná o člověka, což předpokládá nesmrtelnou duši. Analogie k životu z dílny evoluce předkládají zabití umělým potratem podle stáří lidského plodu jako smrt pulce apodobně. 25 kap. Mt evang. o Posledním soudu chápu rozšířenu i o otázku: "Kdy jsme tě, Kriste viděli zabitého?" A odpověď je: "Při umělých potratech"

    OdpovědětVymazat
  6. V minulém roce jsem vyslechl zajímavou vědeckou přednášku jednoho kněze, která se týkala procesu blahořečení a svatořečení sv. Maximilána. Detaily si nepamatuji, ale co mne zaujalo: Maxmilián Kolbe byl blahořečen jako vyznavač. Teprve později, při kanonizačním procesu, byl uznán za mučedníka. Byl to - podle názoru toho kněze - velký přelom, téměř "koperníkovský obrat" v záležitostech kanonizací. Vlastně došlo k předefinování klasického pojmu mučedník, což, jak ten kněz dokládal, se neobešlo bez určitého odporu, nesouhlasu některých odpovědných osob pracujících v té oblasti ve Vatikánu. Souvisí to s učením papeže Jana Pavla II. o "důstojnosti člověka". V kanonizační homilii papež zdůraznil, že Maxmilián "dal život za bratra", bylo to "svědectví dané v Kristu důstojnosti člověka". Tím - podle toho kněze - vlastně Církev rozšiřuje pojem mučedník, který se nyní dá aplikovat i na křesťany - nekatolíky, by dokonce v určitých případech i na jiné lidi, "obětující se za člověka", "bránící jeho důstojnost". Vnímáte ten nebezpečný posun? Také nezpochybňuji, že sv. Maxmilián byl mučedník a je to jeden z mých nejoblíbenějších světců, ale skutečně se zdá, že předefinováním pojmu mučedník v souvislosti s jeho kanonizací otevřelo dveře názorům rozmělňujícím katolickou víru.
    A osobně se také jako pan Kretschmer domnívám, že aplikování pojmu mučedník na zabité nenarozené děti je teologicky přinejmenším velmi sporné.

    OdpovědětVymazat
  7. cinicius řekl(a)...
    Užitečný článek na užitečné téma. Nicméně musím říci, že absolutně nemohu souhlasit s označováním potracených dětí za mučedníky. Taky si opravdu nemyslím, že by se v jejich případě mohlo mluvit o křtu krve.

    To je mi líto, drahý Cyniku. Na žal si nevzpomenu na přesnou formulaci, ale nás to učili v hodinách náboženství - to se ještě nepěstovaly omalovánky, DVD, cukrátka apod. blbinky, takže byl čas na získání potřebných katolických znalosti.

    OdpovědětVymazat

Poskytuji prostor k otevřené diskusi, která povede
k přijetí a upevnění pravé katolické víry.


Bludné nekatolické názory se ve velké míře a bez ochoty nápravy projevily např. u článků "Mariánský život"
a "Démonologie" a nadále nebudou zveřejňovány právě
z tohoto důvodu.