Svěcení žen

   V Teologické summě, díl III, otázce 39, článku 1 se sv. Tomáš Akvinský ptá, zda ženský rod překáží přijetí svěcení a odpovídá: „Musí se říci, že některá se vyžadují u přijímajících svátost, jakožto nezbytná ke svátosti; a když ta chybí, nemůže nikdo přijmout ani svátost, ani věc ve svátosti; některá však se vyžadují ne nezbytně ke svátosti, nýbrž z nutnosti příkazu, pro patřičnost ke svátosti; a bez takových někdo přijímá svátost, ne však věc svátosti. Je tedy třeba říci, že mužský rod se vyžaduje ku přijetí svěcení, nejen druhým způsobem, nýbrž též prvním. A proto, i když se ženě dají všechna, jež se dějí ve svěcení, svěcení přece nepřijímá, protože ježto svátost je znamení, u těch, jež se konají ve svátostech, vyžaduje se nejen věc, nýbrž také významnost věci, jako bylo řečeno, že při posledním pomazání se vyžaduje, aby byl nemocen, aby se naznačila potřebnost léčení. Poněvadž tedy u ženského rodu nemůže být význam nějakého vynikajícího stupně, protože žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení. Někteří však řekli, že mužský rod je z nutnosti příkazu, ale ne nezbytný ke svátosti, protože také v Dekretech je zmínka o jáhence a presbyteře. Ale jáhenkou se tam nazývá ta, která má podíl na nějakém úkonu jáhnově, totiž ta, která čte homilie v kostele; presbyterkou však se nazývá vdova, protože presbyter je totéž co starší.“ 

   Z toho je jasné, že na nabídku kněžského svěcení by měla žena odpovědět: „Já to nechci, protože by to stejně nebylo k ničemu, leda jako provinění k potrestání Bohem.“ Katolický biskup by při žádosti o toto svěcení měl odpovědět: „To dělat nebudu, protože to odporuje učení svatého Tomáš Akvinského, nejvíce ceněné teologické autority katolické Církve.“
    I. Nicejský koncil v roce 325 v kánonu 19 ukazuje, že jáhenka neměla svěcení svátostné: "Připomenuli jsme zde ony jáhenky, které se považují za takové podle oděvu, protože  však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky."

   Sv. Epifanius, arcibiskup, co zemřel roku 403 a ve spisu Panarion píše: „Ač je v Církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou.“ Názor sv. Tomáše Akvinského tudíž není středověká novota, ale přes starověk převzatá norma. 

   V našich podmínkách se již stalo něco jiného. Dočteme se o tom třeba v knize „K plnosti“ Stanislava Krátkého. V knize je informace jak Felix Davídek vysvětil 17 biskupů. Tato štědrost v udílení svěcení se rozšířila i na ženy. Kniha "K plnosti" vydaná po roce 2000 svědčí o tom, že sv. Tomáš Akvinský nebyl brán jako autorita. S.Krátký v ní píše: „Já osobně si velmi dobře umím představit, že bych se u ženy zpovídal…“ Tato slova jsou upřesněním otázky svěcení žen z jiného místa knihy se slovy: „Účastníci synodu pak o možnosti svěcení žen hlasovali. Kdybyste tam byl, hlasoval byste pro nebo proti? Moje svědomí mi říká, abych byl dodnes v této věci zdrženlivý.“ V posudku ke svěcení žen je: „Nejdůležitější svátost ianua sacramentu (brána svátostí) může být udělena v případě nutnosti i periculis mortis (nebezpečí smrti) kýmkoli. Proč by tedy nemohla žena „udělovat“ ostatní svátosti.“ U tohoto bodu chybí dodatek, že křest v nebezpečí smrti udělený i ženou nevěřící v intenci Církve je v případě přežití dítěte podmínečně knězem opakován a úředně zapsán. Chování: „Mě pokřtila v nouzi nevěřící žena dítě v porodnici, zapište to do matriky“ je zavrhnuto. Důvod je ten, že ona nevěřící žena poslaná vykonat křest v intencích Církve možná viděla křest lachtana šampaňským vínem a tak zmínku o užití vody „vylepšila“ šampaňským vínem i při křtu v nouzi a ani nepotřebovala toto mamince dítěte sdělit. 

   Tak jako víno je lepší materie než voda, tak může být osobní kvalita konkrétní ženy lepší než muže majícího svěcení. Toto  je jisté u Panny Marie, královny apoštolů, která nebyla obdařena svěcením. Pro „biblické“ křesťany z řad protestantismu není uvádění žen do úřadu kněžského problém, ačkoli to v bibli nikde není. Prý stačí, že to bible nikde nezakazuje a při neuznávání posvátné tradice a role papeže ve sporných otázkách se protestanté diví, proč by nemohla být žena i biskupkou.  Pán Ježíše vyvolil apoštoly pouze z řad mužů. Ve zmíněné knize „K plnosti“ je také dotaz: Vadilo by vám, kdyby manželé evangelička a katolík společně chodili ke svátostem? Já věřím, že k tomu brzy dojde, a to bez újmy věroučné pravdy.“ Nemá-li se něco dít bez újmy na věroučné pravdě, tak ji dotyčný musí respektovat. Svátosti jsou svátosti víry, a ten kdo chce zůstat ve víře evangelické, např. že Tělo Páně je chleba nemůže přijímat podle víry katolické Církve skutečné Tělo Páně svátostným způsobem. U svátostí je otázka co se koná a jak se to koná velmi důležitá. Pokud např. platně svěcený kněz nemá patřičný úmysl, tak svátostná přítomnost nenastává a pokud své smýšlení projeví navenek: „já už tomu(v hostii je přítomen Pán Ježíš) nevěřím," tak je to třeba hlásit biskupovi, aby zjednal pořádek a zamezil duchovním škodám.

   Ve válce má pro vítězství zásadní důležitost kvalita důstojníků a v duchovním boji kvalita kněží. Je hrubý omyl chtít vylepšit svátost kněžství svěcením žen. Sv. Alfons z Liguori je vzor zdravého středu mezi tvrdostí a změkčilostí a v Obras ascéticas t.2 píše, jak  bdít nad kněžstvím: „Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni.“  Po vzoru Panny Marie nikoli přijetím svěcení, ale modlitbou a obětí může žena mnoho vykonat pro šíření Božího království.

Co je podstatou poutí

   Podstatné jméno pouť a sloveso putovat patří k sobě. Pouti najdeme od starověku  v různých náboženstvích. Bible popisuje pouštní putování izraelského národa do zaslíbené země. Na tuto pouť navazovalo putování židů do jeruzalémského chrámu. Při jedné takové pouti do chrámu se v Jeruzalémě ztratil Ježíš svým rodičům. Nalezení Ježíše Krista je obsahem tajemství růžence. Pán Ježíš odpovídá, že musí být v tom, co je Otce nebeského a svým učením a příkladem života ukázal putování do domu Otcova, do nebe. Pro toto putování je podstatná víra a skutky víry. 

    Ve snaze jít cestou pravé křesťanské víry a žít podle ní brzy objevily křesťané touhu navštívit místa jim drahá. Přirozeně se cílem poutí stala Palestina, Svatá země. Poutníci byly přesvědčeni o užitečnosti návštěvy míst, kde se Bůh dal lidem poznat a učinil tak nejdokonaleji v Ježíši Kristu. Jakmile skončila doba pronásledování, což bylo ve 4.století, poutě se mohly konat organizovaně. Ze 4. století jsou první záznamy o těchto poutích na místa narození, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Z těchto záznamů na nás dýchá věrohodnost křesťanského poselství a hloubka krásných prožitků na navštívených místech. V několika křížových výpravách se bojovalo oprávněně o přístup na místa pro křesťany památná a kde žili dříve než přišel islám, který to  znemožňoval. 

   Kromě biblických míst se konali poutě tam, kde žili či zemřeli apoštolé, jejich žáci a významní světci, především Panna Maria. Křesťanství nepředepisuje pouť povinně jako islám. Pouť je dobrovolný prostředek ke konfrontaci s životem toho, jenž je s daným místem spojen. Přínos nastane, když člověk medituje během pouti a na místě putování o sobě, o svém životě a jeho smyslu se snahou nápravy. Ten, jehož místo chce navštívit mu má pomoci příkladem života a přímluvou k proměně života. Podstatou poutí je úsilí o lepší putování životem a jeho lepší prožívání. Pro velkou vzdálenost známých poutních míst si lidé v blízkosti svého sídliště budovali různé kapličky a kostelíky, k nimž putovali v patřičný den. Šlo o den prožitý v poutním duchu, den duchovní obnovy. 

   Takto chápaná pouť je dnes často překryta poutí ve smyslu pečením, uklízení, zábavy a různých atrakcí. Duchovní zájmy pravé pouti často mizí pod nánosy rámusu, chvatu a neduchovních zájmů pohanských „poutí“. To se může stát i při poutích na vzdálená místa. Je ovšem marné se chlubit, kde všude jsem byl, když navštívená místa nepomohla, abych lepší byl. Naši předkové chodili na pouti pěšky i bez bot a o chlebu a vodě. Pouť převedená na množství snědeného jídla, vypitého alkoholu, utracených peněz a točení se pouze kolem vlastního já postrádá to nejpodstatnější. Skutečnou podstatou pouti s dobrým putováním je snaha o lepší život pod zorným úhlem věčnosti. Izidor Vondruška v knize Životopisy svatých píše o sv. Řehoři z Nyssy: „Řehoř se odebral k řece Iridě navštívit svou sestru Makrinu. Byla na smrt nemocna. Ležela na holém dřevě, majíc pod hlavou kládu. Řehoř zůstal u ní celý týden. Rozmlouvali o nesmrtelnosti duše a o vzkříšení těla. Rozmluvu tuto napsal Řehoř pod názvem: „O duši a zmrtvýchvstání.“ Makrina zemřela a Řehoř pochovav ji, navštívil památná místa ve Svaté zemi: Nazaret, Betlém a Jeruzalém. Shledal, že usedlí křesťané i poutníci nežijí, jak víra káže, zaváděl všude řád a kázeň podle předpisů církevních a také odsoudil a pokáral pouti, které se konají bez přísného dozoru církevního.“ Sv. Makrina konala pouť ač byla na místě a s ní do věčnosti putoval sv. Řehoř z Nyssy, který sám konal pouť do Svaté země správně a zakročil proti špatné životní pouti usedlých křesťanů i špatné pouti přicházejících křesťanů, moderně řečeno proti poutní turistice. 

   Sv. Bernard radí: „Pamatuj, křesťane, že se více vyplatí být zbožně přítomen na mši svaté než obejít v poutích celý svět.“ 

    Konkrétním výsledkem dobré pouti je sv. Mikuláš z Tolentina, + 1306, kterého si jeho rodiče vyprosili na pouti ke sv. Mikuláši do Bari, kde jsou jeho ostatky a dali mu i jméno po sv. Mikuláši. Mikuláš z Tolentina šel životní pouť podle příkladu svého křestního patrona a sám dosáhl svatosti života. 

   Sv. Jan Kapistrán v 1422 takto kázal v Římě v jubilejním roce: „Žaluji také tebe katolický lide, který jsi uvěřil, že k tobě přijde spása spolu se skutky klamné zbožnosti! Co ti pomůže po kolenou slézat Svaté schody, když své hříchy doopravdy neoplakáváš a nelituješ jich! Co pomohou svíčky, které rozžíháš na oltářích světců, když ze srdce neodpustíš svému bratrovi, se kterým žiješ ve sváru! Co ti prospějí poutě do Říma, když tvé srdce není sklíčeno upřímným pokáním! Otevřela se brána milosti, ale jen tomu, kdo se rozhodl k opravdovému polepšení a ke kajícímu obrácení.“ 

    Blahosl. Tomáš Kempenský v Knize Následování Krista I,23 zaznamenal zkušenost: „Nemocí se málo lidí napravuje; právě jako zřídka dospívají ke svatosti, kteří tuze mnoho po poutích chodívají.“ Příkladem člověka pro něhož byla nemoc poutí je sv. Damián Veuster: „Jak víš, náš Vykupitel si mě nedávno vyvolil tím, že dopustil, aby mě zasáhlo malomocenství. Na věky budu Bohu děkovat za tuto přízeň. Lepra přivede moji životní pouť rychleji do nebeské vlasti. Naplněn nadějí přijímám tento kříž.“ 

    Sv. Terezie z Lisieux vykonala v 15 letech pouť do Říma, aby při ní poprosila papeže, aby mohla vstoupit do kláštera. Po vstupu do kláštera píše v dopise: „Jak jsem šťastná, že jsem navždy vězenkyní na Karmelu! Nemá chuť jet do Lurd, abych měla extáze. Mám raději „jednotvárnost oběti“!“ 

    V Deníčku sv. Faustyny je pod č.1448: „Piš, říkej o mém milosrdenství. Řekni duším, kde  mají hledat útěchy, to znamená v tribunále milosrdenství (svaté zpovědi); tam jsou největší zázraky, které se neustále opakují. K získání tohoto zázraku není třeba podniknout dalekou pouť ani konat nějaké vnější obřady, nýbrž stačí s vírou přistoupit k nohám mého zástupce a vypovědět mu svou bídu, a zázrak Božího milosrdenství se plně projeví. I kdyby duše byla jako mrtvola v rozkladu a lidsky vzato by vzkříšení bylo nemožné a všechno ztracené, u Boha tomu tak není, zázrak Božího milosrdenství křísí tuto duši zcela úplně. Nebozí, kdo z toho zázraku Božího milosrdenství nečerpají; budete marně volat, ale bude už pozdě.“

Duchovní cvičení

    Kdyby dali někomu na vybranou: „Chceš vidět fotky své milé anebo s ní mluvit?“, tak by ten, kdo si zvolí fotky byl považován za pošetilce. Vyznání víry začíná, že neviditelný Stvořitel stvořil viditelný svět. A tento neviditelný Bůh má být milován celým srdcem. Co odpovíš na otázku: „Je pro tebe důležitější teologie, která se zabývá neviditelným Stvořitelem, aby ho milovala anebo přírodní vědy, které se zabývají Božím dílem?" Za pošetilce považuji toho, kdo odpovídá: „Mám raději přírodní vědy než teologii. Chci prozkoumat celý svět a poznat přírodní krásy a díla lidských rukou, byť pomíjí a hledat cesty k Bohu, který nepomine mě neláká.“ Za moudrého považuji toho, kdo řekne: „Letecké snímky nám ukazují svět jinak. Hledám cestu, jak vidět věci tak, jak jsou před Bohem.“ 

   V encyklice Mens nostra z roku 1929 vysvětluje papež Pius XI. proč jsou nutné exercicie: „Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní stráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelizační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ a tak se stali hodnými přijmouti Ducha Svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ , jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců. Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých: nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny… Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zazní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu… Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům… jsouce si jisti svým vítězstvím“. Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem Svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“. 

   Encyklika Mens nostra poučuje, jak je třeba exercicie konat: "Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, věru prospějí nám málo nebo nic. Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a všemožné vaší pastýřské podpory, poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách. Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu. A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“, a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších Velekněží“ ze dne 25. Července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII., Benedikt XIV. a Lev XIII., často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. – za minulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb svatostí mravů“.  A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl ze sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí dostatečně o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení."  

    Encyklika Mens nostra učí i tomu, co dělat po exerciciích: "Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky vlastních exercicií." 

   V závěru encykliky Mens nostra vyjadřuje Pius XI. naděje, které do exercicií vkládá: „Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti."     

    Sv. Ignác z Loyoly po zkratce IHS píše tyto poznámky a začíná: „1.První úvodní poznámka je, že tímto jménem duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nezřízených náklonností a až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v uspořádání svého života, ke spáse své duše, nazývá duchovními cvičeními.“ 

   Vracím se k začátku článku s poznámkou, že Boží vůle je i to, aby se lidé zabývali přírodními vědami, ovšem ne tak, aby se skrze přírodní vědy od Boha vzdalovali. A také s poznámkou k teologii, protože ne každá teologie učí milovat Boha a hledá vůli Boží a spásu duší, jak je dáno minulostí i současností s bludnými teology.