Užívání svátostin

     Při stravování se má dbát na správný jídelníček. Obdobou chleba jako běžné a nutné součásti potravy pro tělo je pro život duše Eucharistie. Někteří lidé mají zvláštní dietu anebo je dokonce jejich život udržován umělou výživou. Tomu odpovídá, že účinek Eucharistie je nahrazen za zvláštních okolností jiným způsobem( např. duchovní svaté příjímání). Tak jako užitek z umělé výživy předpokládá  vůli žít, tak vůle přijmout milost působí i při těchto zvláštních okolnostech. Kromě hlavního jídla jsou pro tělesné zdraví důležité vitamíny. Lidé si doplňují vitamíny i uměle skrze chemicky vyrobené přípravky a jsou ve snaze vitamíny mít vynalézaví, protože ví, jak moc je potřebují.

     Arcibiskup Marcel Lefebvre přirovnává svátostiny k vitamínům. Účel vitamínů není nahradit chleba a běžné jídlo. Účel svátostin není nahradit svátosti. Ten, kdo dbá o vitamíny, ten obvykle dbá o správné stravování. Ten, kdo dobře užívá svátostiny, ten obvykle správně užívá i svátosti. Svátostinou je například svěcená voda. Užívá se pří svátosti křtu a ten, kdo ji správně užívá jako svátostinu, ten si obvykle váží i svého křtu. Mezi svátostiny patří žehnání osob, jídla, předmětů a míst. Zvláštní svátostinou je exorcismus.  Jednoduchý se koná před křtem.  Smyslem exorcismu jako každé svátostiny je zaměřit člověka k Bohu a zamezit vlivu ďábla. V tomto smyslu je možné posvětit nejen kostel a zvony, ale i dům, automobil nebo počítač.

     Na jednom obrázku pana Lady je v místnosti hospodská bitka a nápis: „Našemu konání buď Boží požehnání.“ To by se mohlo stát i v hospodě, která by byla požehnaná.  Požehnání je jedna věc a vůle je přijmou věc druhá. Podobně je tomu u svátostí. Jedna věc je udělení milosti a vůle v souladu s udělenou milostí žít věc druhá. Tak jako je možné nesprávně užívat jídlo, tak je možné nesprávně užívat i vitamíny. Tak jako je možné nesprávně, svatokrádežněm přijímat svátosti, tak je možné i nesprávně užívat svátostiny. Tak jako nebezpečí při užívání jídla a vitamínů má vést k obezřetnosti, tak je tomu i svátostí a svátostin.

     Vitamíny jsou různé a jsou i různé svátostiny. Účinnost svátostí a svátostin je z Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. V zimním období se doporučuje více užívat vitamíny. Zimnímu období duchovního života, kdy je více obtíží, nástrah a pokušení, má odpovídat i větší užívání svátostin. Nad pravým opakem běduje exorcista Raul Salvucci ve své knize „Zkušenosti exorcisty“, v níž  připomíná z knihy exorcisty Gabriela Amortha: „Při exorcizaci vody, oleje, soli není třeba exorcisty, ale stačí jakýkoli kněz. Je však třeba vyhledat někoho, kdo by nám věřil, a kdy by věděl, že v Rituále existují tato specifická požehnání. Mnohem více je těch, kteří o tom nevědí a vysmějí se tomu, kdo je vyžaduje.“ Vůbec nevadí jsou-li modlitby konány latinsky, dokonce to může být lepší, protože nesprávný překlad může mít vliv na  kvalitu modlitby.

     Blahodárné účinky, jež máme  očekávat ukazuje tato modlitba nad solí: „Tato exorcizovaná sůl ať přinese všem, kteří ji budou užívat, zdraví pro duši a tělo. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch.“  Podobné účinky přináší exorcizovaná voda nebo olej. 

      Pokud zájem o svátostiny pokulhává za zájmem o vitaminy, tak je to známka slabě prožívaného křesťanského  života.

Co od koho čekat

      Jedním ze stále opakujících se jevů je nutnost zaujmout postoj k tomu, jak se lidé projeví a chovají. Zamýšlet se nad jejich postoji je vhodné. Je to cesta, kdy objevujeme, na koho se můžeme spolehnout a komu nemáme dát důvěru. Co se povídá, má být vždy prověřováno. Mohli bychom se setkat s hlasy, které jsou shodné a tudíž je správné je brát vážně.

      Tyto výpovědi by mohli znít třebas takto: hodnocení studií otcem - "...akorát nesmyslné poletování po všech možných oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...", „za jediný rok více než dvojnásobná útrata peněz, oproti tomu, co utratí ve většině případů celá rodina.“

      Svědectví o jeho víře: " M. nevěří v Boha, ale věří nejvíc sám v sebe a každého donutí, aby mu sloužil."

      Svědectví o jeho domácnosti: „...vede život bohémského intelektuála. Zřídka se myje, upravuje svůj vzhled a převléká si prádlo, často je opilý...Uprostřed místnosti stojí velký obstarožní stůl, pokrytý ubrusem z voskového plátna a na něm leží rukopisy, knihy a noviny, mezi nimi dětské hračky, zbytky látek z manželčina šití, několik hrnků s otlučenými okraji, nože, vidličky, lampy, kalamář, dudlíky, holandské hliněné fajfky, tabák, popel..."

      A co o tomto člověku  prozrazují jeho vlastní slova: "Peníze, to je ten kámen mudrců, který proměňuje věrnost v nevěrnost, lásku v nenávist, ctnost v neřest a neřest ve ctnost, sluhu v pána a pána v sluhu, rozum v bláznovství a naopak...Mně nezůstalo nic kromě pomsty!"

      Můžeme si položit otázky: Bylo by žádoucí, aby takový člověk byl naším přítelem? Chtěli bychom, aby vstoupil do manželství s naším dítětem? Dali bychom mu důvěru, aby zásadně ovlivnil náš život?  Odpověď na tyto otázky si srovnejme v hlavě se skutečností, že uvedené výpovědi jsou o Karlu Marxovi. K.Marx napsal báseň Bledé děvče, v níž  ukazuje svůj životní program: „Ty satane vrháš se do hlubiny a já tě následuji, moje duše, kdysi tak čistá je nyní předurčena pro peklo.“ O ďáblu se lidově říká: „Dělej čertu dobře, peklem se ti odmění“  A platí také: dělej Marxu, který se stal kamarádem ďábla dobře a měj ho za učitele a budeš jej následovat v jeho cestě do záhuby duše. Souvislosti mezi jeho osobou a stavem společnosti vedené podle jeho učení potvrzují biblické učení o stromu, který se pozná po ovoci.  

     Ďábelský charakter marxismu byl ve snaze o opak toho, co patří ke křesťanské víře a životu a za velkou "vymoženost" považuje pohrdání  morálkou Desatera. Desatero potvrdil Ježíš Kristus, jenž podle komunistického učení prý ani nežil! Nejlepší příklad křesťanského života, Panna Maria, podle Desatera žila bez znesvěcování neděle, potratů, rozvodů a porušování ostatních přikázání Desatera.   

      Výstižně se o komunismu vyjádřil básník Otakar Březina: „Komunismus je pro anděly. Ale kdyby lidé byli andělé nepotřebovali by komunismus.“  A můžeme dodat, že kdyby lidé byli andělé dobře by fungoval i kapitalismus.  A lidé, co se vrhají za satanem nebudou nikdy žít jako dobří andělé a nemohou vytvořit nejen andělskou společnost, ale ani společnost přijatelnou.

        II. nicejský koncil  v roce 787 v kánonu 1 potvrzuje kánony všech dřívějších ekumenických koncilů a po kléru se žádá, aby se jimi řídili a tím chrání tradiční křesťanský řád, který se ďábel působící v lidech, co se Bohu vzpírají snaží rozvrátit. 

Studium misálů a misálků

      Patron pochybujících, apoštol  Tomáš, měl podle misálu papežů Pia V. a Jana XXIII.svátek 21.prosince. S misálem Pavla VI. se  zimní svátek stal letním s datem 3.července. Sv. Tomáš Akvinský ve svém díle řeší různé pochybnosti ve věcech víry a mravů a snaží se respektovat  autoritu zdravého rozumu, Písma, Tradice a Učitelského úřadu Církve.   Misál Pavla VI. přesunul jeho svátek ze dne smrti – narozenin pro nebe – 7.března, kde byl v misálu Pia V. a Jana XXIII., na 28.leden. Od misálů Pia V. a Jana XXIII.     se změnami dat svátků a různého druhu se liší misál Pavla VI.; název je vždy  „Missale romanum“.

        Misálek je pomůcka pro zvláště pro laiky.  Je znám česko-latinský misálek přeložený  P.Marianem Schallerem s názvem „Římský misál“.  Vydání Zvon 1995  „římský misál“ překládá   „český misál“. Kdyby si šel naprosto neznalý člověk půjčit knihu o katolické bohoslužbě, nevěděl by, zda je vhodnější  „český misál“ nebo  „římský misál“ a mohl by si myslet, že  „misál římský“ je pro  římsko-katolíky    a  „misál český“ pro  česko-katolíky. V USA nemají americký misál a podobně jiné národy.   Misál Pia V., Jana XXIII i Pavla VI. má  shodné latinské znění u modliteb na závěr obětování (kněz): „Orate fratres ut meum ac vestrum sacrifícium acceptábile fiat apud Deum Patrem omnipotentem“, ale vzniká velká rozdílnost při překladu. Ukažme si tento rozdíl  v překladu označeném dále „A“ podle „římského misálu“ (Schaller)“ a  „B“ „českého misálu“(Zvon), psáno v kurzívou.

        „A“ Římský misál(Schaller) překládá: „Modlete se bratři, aby moje i vaše oběť příjemnou se stala u Boha, Otce všemohoucího.“

        „B“ Český misál uvádí dvě varianty, které ukazují, jak volně překládá. První varianta:„Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve“. Druhá varianta: „Modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu“  Častěji volí kněží kratší varianty modliteb, a tak je zapomenuta modlitba vyjadřující, že kněz se svátostným svěcením přináší Bohu oběť jiným způsobem než přítomný laik. Toto chybějící rozlišení svátostného a křestního kněžství u této modlitby má i svou viditelnou podobu v odstranění mřížky v presbytáři, u níž se podává svátost oltářní. Při  dobré znalosti rozlišení  „má i vaše oběť“ podle římského misálu se na slova: „Kněz je člověk jako každý jiný“ nutně odpovídá: „A přesto je díky svěcení schopen vykonat sám to, co nedokáže vykonat společenství lidí bez svěcení i kdyby jich byly tisíce, ba jakékoli množství.“ Varianta „českého misálu“ budí zdání, že všichni přináší stejným způsobem oběť a nabízí otázku: „Proč by měl vadit nedostatek kněží, když stejný způsobem  přináší oběť laik?“ 

       Odpovědí na tuto kněžkou výzvu je v latině: „Suscipiat Dominus sacrificium de manibus tuis ad laudem et gloriam nóminis sui, ad utilitátem quoque nostram, totiusque Ecclesiae suae sancte“. 

„A“ Římský misál(Schaller) věrně překládá:    „Nechť  přijme Pán oběť z rukou tvých k chvále a slávě  jména svého, jakož i k užitku našemu a veškeré  Církve své svaté“ 

„B“ český misál překládá.: „Ať ji přijme ke své slávě a k spáse světa“. I člověk neznalý řečí vidí,  že délka překladu je podstatně kratší, což se stěží toleruje u románu pro zábavu. 

      Jaké rozdíly je vidět?    „Český misál“  má církev,   „římský misál“ Církev. Velké nebo malé písmeno znamená něco jiného. Kdyby psal někdo malá písmena u jmen a příjmení snižoval by ty, kterých se to týká. Velké písmeno u Církve vede k úctě, malé úctu snižuje. (Podobně „český misál“ oproti „římskému“ má u  Ducha Svatého malé písmeno u „svatý) Úctu k Církvi snižuje i vynechání slova „svatá“ v českém misálu.   „Český misál“ ubírá Bohu v uvedené  modlitbě chválu, což je jeden ze základních rozměrů bohoslužby. Místo o užitku Církve se mluví o spáse světa a tím navozuje zmatení, kdy žít podle Církve a světa vyjde nastejno.  „Český misál“ upřednostňující spásu světa před užitkem Církve by mohl kněz, co opustí kněžskou službu použít k odpovědi na výčitku: „Tys opustil to, co je užitku  Církve“ a říci: „Ale neopustil jsem spásu světa, za který se církev v kostele modlí.“

        Je známa zásada „Zákon modlitby je zákon víry“ a nutně  platí, že změny modlitby vyjadřují změnu víry. I nepatrná odchylka od kurzu při delším trvání znamená velké vzdálenosti a nepatrná významová odchylka v překladu může vést k podobnému. „Český misál“ nezná výraz „pravověrnost“   , místo „i s duchem tvým“ užívá „i s tebou“; úcta Panny Marie je snížena tak , že ji místo „především“      „také“  uctíváme; místo satana, bytosti, která je osobou se užívá „duch zla“, výraz, který může být chápán různě, i neosobně; nad kalichem  vyslovuje „český misál“ slova o prolití krve „za všechny“ , římský misál „za mnohé“ a   jednou vynechává  „má vina“ v úkonu kajícnosti. Další věci článek neuvádí, protože si nenárokuje být vyčerpávajícím pojednáním.

        Kardinál Alfons Maria Stickler SDB mající zkušenosti zejména z německy mluvící oblasti v Aigen 26.8.1997 řekl: „Nepřijde zatěžko poznat, že v dogmatickém obsahu latinského kultovního jazyka jsou obsaženy mnohé pastorální pravdy, které jsou nesprávným překladem vědomě, nebo nevědomě zakryty.“          

      Dobrý   překlad sv. Cyrila a Metoděje  chválí Bohumil Zlámal v Příručce českých církevních dějin I. na str.75: „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci.“  Tento příklad překladu nebyl následován v době po II. Vatikánském koncilu a  to, že špatné překlady jsou i v jiných zemích, není omluvou, ale ostudou.